Vliv kvalifikace trestné činnosti statutárního orgánu společenství vlastníků na ručení vlastníků jednotek dle ustanovení § 1194 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb.

Jednou z nočních můr společenství vlastníků (resp. jeho členů) je jistě neoprávněné jednání předsedy (potažmo výboru), spočívající ve zcizení finančních prostředků společenství.

Zneužití postavení statutárního orgánu společenství může spočívat, jednak ve zpronevěře (viz ustanovení § 206 trestního zákoníku) finančních prostředků na bankovním účtu společenství, tak i v uzavření úvěrové smlouvy s bankovní institucí a následném čerpání finančních prostředků na účet společenství vlastníků, které jsou až poté odčerpány mimo společenství vlastníků bez jakéhokoliv reálného prospěchu pro dané společenství. Takové jednání statutárního orgánu společenství by pak z hlediska trestního práva bylo možné kvalifikovat jako úvěrový podvod dle ustanovení § 211 trestního zákoníku.

Již v úvodu je však nutné podotknout, že i v případě poskytnutí úvěru bankovní institucí není možné automaticky považovat protiprávní jednání statutárního orgánu za úvěrový podvod, nýbrž je nutné zkoumat okolnosti zneužití takto poskytnutých finančních prostředků, neboť i v tomto případě je možné, aby se dané jednání kvalifikovalo jako zpronevěra, nikoliv úvěrový podvod.

Na první pohled možná nedůležitý rozdíl v kvalifikaci trestné činnosti statutárního orgánu má však zcela zásadní význam pro důsledky daného jednání, a to zejména pro jednotlivé členy společenství vlastníků, v souvislosti s institutem zákonného ručení dle ustanovení § 1194 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "občanský zákoník"), kterým se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3705/19, ze dne 14. 7. 2020 (dále jen "Nález").

I když Nález řeší uzavření úvěrové smlouvy mezi společenstvím vlastníků a bankovní institucí před datem 1. 1. 2024, tj. před účinností nového občanského zákoníku, je s ohledem na obdobnou právní úpravu zákonného ručení vlastníka jednotky v rámci bytového spoluvlastnictví možné závěry Ústavního soudu Nálezu použít i na aktuální právní úpravu.

V rámci předmětného sporu došlo ze strany předsedy společenství k uzavření úvěrové smlouvy s bankovní institucí, a to na základě zfalšovaných podkladů dodaných předsedou společenství vlastníků (konkrétně zápisu ze shromáždění vlastníků, jehož součástí bylo přijaté usnesení týkající se schválení čerpání úvěru u bankovní instituce). Po uzavření úvěrové smlouvy došlo následně i k čerpání samotného úvěru, a to opět na základě zfalšovaných podkladů dodaných bankovní instituci.

Vzhledem k tomu, že finanční prostředky byly reálně použity na dřívější závazky předsedy, došlo k nevyhnutelné situaci, kdy společenství vlastníků neplnilo povinnosti z úvěrové smlouvy v podobě hrazení pravidelných měsíčních splátek, jež mělo za následek zesplatnění úvěru a vymáhání plnění nejen po samotném společenství vlastníků, ale rovněž po jednotlivých vlastnících jednotek z titulu ručitelského závazku dle ustanovení § 1194 odst. 2 občanského zákoníku (v daném případě dle ustanovení § 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb.).

Jistě nebude překvapením, že stejně jako v jiných případech, tak i zde došlo ke zjištění výše popsaného stavu jednotlivými vlastníky až na základě doručené výzvy k úhradě zesplatněného úvěru právě z titulu ručitelského závazku. Stejně tak nebude překvapivá ani reakce bankovní instituce, která ve vztahu k ručitelům postupuje zcela striktně, bez jakéhokoliv uvážení důvodů pro neplacení sjednaného úvěru, a to i přes námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ze strany společenství vlastníků (po změně v osobě předsedy) či jednotlivých vlastníků a dále z důvodu porušení péče řádného hospodáře z hlediska nedostatečného posouzení dokumentace při procesu uzavírání úvěrové smlouvy, resp. čerpání úvěru.

Paradoxem nastalé situace je i následný postoj bankovní instituce (resp. bankovních institucí v obdobných případech), která i po zjištění reálného stavu věci nejen, že pokračovala ve vymáhání pohledávky po všech vlastnících jednotek dle výše uvedených ustanovení, ale rovněž zastávala názor, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu dle ustanovení § 211 trestního zákoníku (byť v mezidobí došlo k pravomocnému odsouzení bývalého předsedy právě pro spáchání trestného činu úvěrového podvodu).

Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně, odvolací soud i Nejvyšší soud České republiky přiklonili k argumentaci bankovní instituce (tj. úvěrovou smlouvu považovaly za platně uzavřenou se všemi důsledky s tím souvisejícími) obrátili se stěžovatelé (vlastníci bytových jednotek) k Ústavnímu soudu, jež v této věci rozhodl výše uvedeným Nálezem.

Dle názoru Ústavního soudu však soudy pochybily, neboť nedostatečně zkoumaly okolnosti případu, které jej činily natolik specifickým, kdy nebylo možné po vlastnících spravedlivě požadovat, aby se podíleli na úhradě vzniklého závazku z důvodu jednání bývalého předsedy. Zásadním argumentem pro zrušení jednotlivých rozhodnutí soudů byla skutečnost, že poškozeným subjektem nebyla pouze bankovní instituce, která úvěr poskytla, ale rovněž jednotliví vlastníci, kteří byli do daného vztahu uměle vtaženi.

Ústavní soud výše uvedenou tezi doplnil o (dle jeho názoru) vhodný postup obecných soudů, dle něhož bylo třeba zvážit, zda je v daném případě namístě brát v úvahu při rozhodování nejen formální právní úpravu představující institut zákonného ručení vlastníků jednotek, ale i reálnou možnost ovlivnit samotný vznik škody.

Dle Ústavního soudu bylo na základě provedeného dokazování zřejmé, že zatímco bankovní instituce měla možnost poskytnutí úvěru náležitě posoudit a rozhodnout, zda úvěr společenství vlastníků poskytne, vlastníci jednotek nastalou skutečnost neměli možnost, jakkoliv ovlivnit a stali se ručiteli závazku nejen bez svého zavinění, ale rovněž bez jakéhokoliv vědomí o čerpání úvěru. Jediným subjektem, který byl hypoteticky schopen trestnému činu zabránit byla právě bankovní instituce.

Stejně tak nedošlo dle Ústavního soudu v daném případě k dostatečnému prověření dokumentace poskytnuté společenstvím vlastníků (resp. předsedou), v rámci, které bylo s ohledem na povinnost jednat s péči řádného hospodáře možné rozpoznat pochybné okolnosti čerpání úvěru. Dle Ústavního soudu nemůže obstát argumentace obecných soudů, že to měli být vlastníci jednotek, kteří měli možnost kontroly svého statutárního orgánu, neboť jakákoliv kontrola není jednak v reálném čase možná a současně je zcela iluzorní představa, aby vlastníci byli včas schopni odhalit podvodné jednání, spočívající ve falsifikaci dokumentaci předložené bankovní instituci, kterou z logiky věci nemohou mít k dispozici.

V této souvislosti autor článku poukazuje především na ustanovení § 12 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 215/1998 Sb., zákon o bankách, ve znění pozdějších předpisů, dle kterých je bankovní instituce povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejích vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky a dále nesmí uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek pro banku, zejména takové, které zavazují banku k hospodářsky neodůvodněnému plnění nebo plnění zjevně neodpovídajícímu poskytované protihodnotě. Smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu autor článků více než doporučuje důsledné a úplné poskytnutí informací, resp. podkladů orgánům činným v trestním řízení v rámci oznámení podezření ze spáchání trestné činnosti statutárním orgánem společenství vlastníků (případně poskytnutí součinnosti v průběhu vyšetřování), neboť právě úplné zjištění skutkového stavu bude mít vliv na právní kvalifikaci trestné činnosti předsedy, resp. výboru společenství vlastníků, potažmo na aplikaci institutu zákonného ručení vlastníka jednotky dle ustanovení § 1194 odst. 2 občanského zákoníku.

Profesionální předseda s.r.o.