23. Vliv kvalifikace trestné činnosti statutárního orgánu společenství vlastníků na ručení vlastníků jednotek dle ustanovení § 1194 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb.

Klíčová slova

Ručení vlastníka, úvěr, úvěrový podvod, závazky společenství vlastníků,

Úvod

Judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3705/19 se zabývá ústavní stížností stěžovatelů Evžena Lévaie a Marie Lévaiové, kteří byli členy Společenství vlastníků jednotek (SVJ), proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se jejich povinnosti ručit za úvěr poskytnutý SVJ na základě podvodně získané úvěrové smlouvy. Stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy porušily jejich právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Průběh řízení

Dne 16. 11. 2011 uzavřelo SVJ úvěrovou smlouvu s Českou spořitelnou, a.s. na částku 1 760 176 Kč. Smlouva byla uzavřena pověřenou zástupkyní SVJ K. T., která předložila bance falešné dokumenty, jež měly potvrzovat souhlas vlastníků jednotek s přijetím úvěru. Úvěr nebyl použit na rekonstrukci domu, jak bylo deklarováno, ale na úhradu osobních závazků K. T. V důsledku nesplacení úvěru byl úvěr zesplatněn a stěžovatelé byli vyzváni k úhradě své poměrné části dluhu na základě § 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (ekvivalent ustanovení § 1194 odst. 2 občanského zákoníku), podle kterého vlastníci jednotek ručí za závazky SVJ.

Okresní soud v Trutnově a následně Krajský soud v Hradci Králové rozhodly ve prospěch České spořitelny a uložily stěžovatelům povinnost uhradit poměrnou část dluhu. Obecné soudy se řídily výše zmíněným § 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb.

Argumentace Ústavního soudu

Ústavní soud se zaměřil na posouzení, zda byla správně aplikována odpovědnost stěžovatelů za závazky SVJ a zda tím nebylo porušeno jejich právo na ochranu majetku. Podle Ústavního soudu je sice ručení vlastníků jednotek za závazky SVJ stanoveno zákonem, avšak aplikace tohoto pravidla musí brát v úvahu konkrétní okolnosti případu.

Ústavní soud kritizoval, že obecné soudy nezohlednily podstatné skutečnosti – především, že stěžovatelé neměli žádnou možnost ovlivnit uzavření úvěrové smlouvy, ani nebyli informováni o podvodném jednání. Dále neměli žádný prospěch z úvěru. Ústavní soud také zdůraznil, že banka jako profesionál měla větší možnost předejít úvěrovému podvodu, což se od stěžovatelů jako laiků očekávat nedalo. Podle Ústavního soudu byla aplikace § 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb. v tomto případě nespravedlivá a neodpovídala zásadám přiměřenosti, které jsou klíčové pro ochranu vlastnického práva.

Ústavní soud připomněl, že zásahy do práva na vlastnictví musí splňovat kritérium přiměřenosti dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V tomto případě bylo na stěžovatele přeneseno břemeno, které nebylo úměrné jejich možnostem ovlivnit vzniklou situaci. Na rozdíl od banky neměli žádnou šanci předejít podvodu.

Závěr

Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů a vrátil věc k novému projednání. Soudy nižší instance se musí při dalším projednávání řídit závěrem, že stěžovatelé nemohli podvodnému jednání předejít a nebyli o něm informováni, což činí aplikaci ručení dle § 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb. nespravedlivou.

Seznam nejvýznamnějších ustanovení obsažených v judikátu

§ 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (ekvivalent k ustanovení § 1194 odst. 2 občanského zákoníku)

§ 1194 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 308 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník