11. Změna hlasovacího kvóra ve stanovách společenství vlastníků

Klíčová slova

Hlasovací kvórum, změna stanov, nicotné rozhodnutí

Úvod

Judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2062/2020 se zabývá otázkou platnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek (SVJ), které upravilo stanovy a snížilo požadavek na usnášeníschopnost shromáždění pod zákonem stanovenou hranici. Navrhovatelé, přehlasovaní vlastníci jednotek, podali žalobu na neplatnost usnesení shromáždění SVJ přijatého dne 13. září 2016, v němž bylo schváleno nové znění stanov. Tyto stanovy snižovaly požadavek na usnášeníschopnost shromáždění na přítomnost vlastníků s méně než většinou všech hlasů, což bylo v rozporu se zákonem.

Průběh řízení

Městský soud v Praze rozhodl, že části usnesení shromáždění týkající se změny stanov jsou neplatné, jelikož odporují zákonu. Shromáždění totiž rozhodlo, že usnášení bude možné i při přítomnosti vlastníků s pouze polovinou hlasů, což bylo pod zákonem stanovenou hranicí stanovenou v § 1206 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil a uvedl, že tato úprava skutečně odporuje kogentnímu ustanovení občanského zákoníku.

SVJ následně podalo dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém zpochybnilo závěr, že došlo k nezákonnému snížení usnášeníschopnosti, a tvrdilo, že stanovy mohou tuto otázku upravit autonomně.

Argumentace Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda je ustanovení § 1206 odst. 2 občanského zákoníku dispozitivní nebo kogentní. Dispozitivní ustanovení zákona umožňují stranám se od zákona odchýlit, zatímco kogentní ustanovení vyžadují, aby se jimi subjekty vždy řídily. Nejvyšší soud rozhodl, že ustanovení § 1206 odst. 2 občanského zákoníku má povahu kogentní, protože upravuje základní mechanismus fungování shromáždění SVJ. Tento mechanismus zajišťuje, že rozhodnutí shromáždění budou přijímána v souladu s vůlí většiny vlastníků a že nebude docházet k situacím, kdy by menšina rozhodovala o záležitostech týkajících se všech vlastníků.

Podle § 1206 odst. 2 občanského zákoníku musí být k přijetí platného rozhodnutí shromáždění přítomna většina vlastníků jednotek podle váhy jejich hlasů. Nejvyšší soud konstatoval, že tento požadavek nelze snížit ani ve stanovách, neboť by to vedlo k tomu, že by menšina vlastníků mohla rozhodovat o důležitých otázkách správy domu.

Dále soud uvedl, že právní následky usnesení shromáždění, které snižuje tuto hranici pod zákonnou mez, jsou takové, že se na takové usnesení hledí, jako by nebylo vůbec přijato. Soud může rozhodnout o neplatnosti takového usnesení i bez návrhu, protože se jedná o záležitost veřejného pořádku, jak stanoví § 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

Závěr

Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání SVJ je zčásti důvodné a usnesení odvolacího i soudu prvního stupně zrušil v části, která neodpovídala zákonu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Potvrdil však, že snížení hranice usnášeníschopnosti pod většinu hlasů odporuje kogentnímu ustanovení občanského zákoníku, a proto je takové usnesení neplatné. Shromáždění vlastníků jednotek nemůže platně přijmout usnesení, které by tuto hranici snížilo.

Seznam nejvýznamnějších ustanovení obsažených v judikátu

§ 1 odst. 2, § 158 odst. 1, § 245, § 1206 odst. 2 občanského zákoníku, 

§ 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních